AGADIR

Vyhledávání:

osoby
akce
projekty
skladby

Agadir na facebooku:

Agadir na Instagramu:

Agadir na Wikipedii:

Kanál RSS:

Jsme členové
Českého centra Mezinárodního
PEN klubu

Jsme členové
Sdružení Q

Pořady z cyklu
"Agadir: Na strunách naděje"
jsou konány
za finanční podpory
Státního fondu kultury
České republiky

Mediální partneři:

Přihlášený uživatel:
žádný

Vaše IP adresa:
18.223.114.142

Přístupy celkem: 40926691
Přístupy dnes: 764

Optimalizováno pro rozlišení:
1280x720 a vyšší

O dvou lskch Irmy Fulekyov

Dvě lásky měla Irma Fulekyová: psa, kterého nikdo nikdy neviděl, a knihovnu, kterou zdědila po své babičce, také Irmě Fulekyové, jenom s tím rozdílem, že Irma Fulekyová starší měla čtvrtinu modré krve. Šestnáctina aristokracie se v naší Irmě prodrala na povrch jako divoká touha po vzdělání, kterého se jí nedostalo. A tak se vrhla na zděděné knihy, o kterých uměla celé hodiny vykládat svému psovi Mukimu. Nejčastěji sedávala pod mostem na plochých, šimých kamenmech a nohy si máčelä v mělké vodě na břehu řeky. Voda tekla u břehu pomaleji, takže se v ní během chvilky hemžilo stovkami malých rybiček. Irma vždy strčila obě nohy do vody a čekala. Rozprchnuté hejno rybek se pomalu vracelo zpátky ke břehu. Irma sledovala malá tělíčka se zatajeým dechem.
- Pst, Muki, teď něco uvidíš...
Rybky nebojácně plavaly kolem Irminých prstů, pokud se pravý malíček nevymrštil jako strunka. Irma se rozesmála, ještě několikrát zakývala malíčkem, nazula mokré nohy do starých tenisek a obyčejně dovykládala Mukimu obsah knihy, kterou v noci četla. Někdy rybičky nebylo vidět, protože do řeky vypustili odpad z cukrovaru. Irmu to však nikdy nemrzelo, nohy si strčila do nohy i tak. Tehdy se jí zazdálo, že jsou hnědé, jako tenkrát, když jí bylo dvacet a vyráběla si punčochy rovnou na nohy. Stačilo je vyholit, a že byly bílé, natřít je šťávou z mrkve, naleštit kůžkou ze slaniny a vzadu si ostrým uhlíkem nakreslit tenounký pásek od paty až po stehno, pěkně doprostřed. To bývala největší fuška. Kvido s ušima jako lopaty se z jejích nohou mohl zbláznit: prý když si s ním nic nezačne, pojede na kole až na kraj světa a tam skočí dolů. A Kvido si opravdu sedl na kolo a jel do světa. Nedojel až na jeho konec, ale do Paříže. Irmě odtamtud donesl Mukiho, který byl moudřejší než někteří lidé. S Mukim si Irma vypráví už víc než padesát let. Někdy se ho zeptá na obsah knihy, který mu den předtím vykládala a který mezitím zapomněla. Když to ani Muki neví, poví mu: Joj, Muki, vezmu tě na konec světa a shodím tě dolů. Potom Irma vyčkává, co na to Muki, mrká na něho hned pravým, hned levým okem a písklavě se rozesměje.
V zimě sedává Irma v malé kuchyňce a dlouho do nocí čítává. Z kuchyně jde pro novou knihu do pokoje pro hosty. Jednou, když se Irmě nechtělo vyjít z kuchyně do sklepa pro dřevo, udělala neslýchanou věc: vytrhla z knihy prvních padesát stran a vložila je do kamen. Sama byla překvapená, jak to bylo snadné. Ale za chvíli už se zhrozila a celá nešťastná nemohla celou noc zamhouřit oči. Nakonec vstala, sebrala začasenou knihu a misto vytržených stran dopsala na vnitřní stranu obalu stručný obsah: "Viliam Máriu opustil kvůli mladší Elvíře. (Svině)." Irma byla konečně spokojená. Když seděla následujícího večera v kuchyňce, už nebylo tak těžké vytrhnout další přečtené stránky a přiložit je do sporáku. Tužku už měla připravenou. Stačilo připsat obsah vytržených listů na vnitřní stranu obalu.
- Víš - vykládala potom v posteli Mukimu, - nebyla jsem nejhorší, ale Kvida jsem nechtěla. Ty bys chtěl někoho, kdo má uči jako lopaty? -chichotala se a potom zvážněla. - Ale nemysli si, že nemám Kvida ráda. Šel kvůli mně na kraj světa, aby skočil dolů. A donesl tebe. Možná by mi teď ty jeho uši ani tak moc nepřekážely. Přikryla bych mu je baretkou. A já bych si na nohy nakreslila černé pásky... ne, ne, Kvido by mi ty pásky nakreslil, a šli bychom na zmrzlinu, protože ji mám ráda. Ale nesměl by mi koupit citronovou. Cože? No tak už spi... - natřepala peřinu vedle sebe a zavřela oči.
Od toho dne neminul večer, aby Irma nevytrhla několik přečtených stran z knihy a nepsala obsahy na vnitřní strany obalů. Časem rozšiřovala svoje zápisky o vlastní postřehy a potom si už nepamatovala, co z napsaného je obsah knihy a co je její vlastní myšlenka. Postupem času v Irmině zděděné knihovně přibývalo obalů, hustě popsaných irminým celkem pěkným a úhledným písmem. Irma k některým textům přimalovala i červené srdíčko.
Když po letech knihy zmizely a Muki si nepamatoval ani jeden obsah, Irma odešla. Lidé, kteří ji viděli naposled, říkali, že šla po břehu řeky a někomu vykládala, že ho vezme na konec světa a hodí dolů. Irmu v městě od těch dob nikdo neviděl. Až po letech se při úpravě sklepa v pyšném domě na náměstí našla prázdná urna s Irminým jménem, rokem narození a úmrtí. Za rokem úmrtí bylo nakreslené červené srdíčko. Nikdo netušil, jak se urna dostala mezi staré haraburdí, jen květinářka odnaproti tvrdila, že urnu do sklepa přinesl jakýsi pes.

Zpět